Očištění pověsti spirituality a filozofie

"Co to čteš?" ptá se mě kolega.
"Nó... takovou kontemplaci o smrti," odpovídám. Chápu, že je občas těžký se se mnou spřátelit. Na takovou zdvořilostní otázku jako "jak se máš", se ještě místo "Stojí to za hovno, přežral jsem se čili a mám křeče v břiše, jsem nevychrápanej, protože jsem celou se celou noc zamejšlel nad filozofickýma otázkama bytí a teď mám z toho ještě navíc existenční depku," dá nahodit zdvořilostní úsměv a odpovědět prostě jenom "Mám se dobře, a jak se máš ty?", ale když dojde na jiný témata, třeba muzika a knihy, přiznávám, občas poslouchám a čtu fakt podivnosti, a to už se tak dobře zahladit nedá.
"O smrti, aha…" nervózně se zasmál. "Já jsem teda rád, že žiju."
"Hm, a opravdu žiješ? Nebo jsi jako většina lidí otrokem smrti a jenom přežíváš?"
Dobře, tohle jsem neodpověděl.

 Jedna z velkých otázek filozofie bylo v historii hledání nějaké nezpochybnitelné jistoty, od které by mohli odrazit své další odpovědi na nejhlubší otázky vesmíru a lidského života. Někdy se říká, že tou jedinou jistotou je smrt. A možná, že právě fakt smrti je přinejmenším právě to, co potřebujeme vědět.

 Říká se, že v české společnosti je téma smrti tabuizované, umírající jsou odstrčeni mimo běžnou společnost do speciálních zařízení a celkově děláme, jakoby smrt neexistovala, což je v kontrastu s jinými kulturami a historií ne úplně běžný trend. Nicméně mně to dává v kontextu českého ateistického a pragmatického smýšlení celkem smysl.

 Když říkám, že smrt je fakt, který potřebujeme vědět, pak se zeptejme sami sebe: "A opravdu to vím?" Poněvadž je rozdíl mezi fakticky vědět a opravdu si uvědomit. Je to nejjistější a možná nejzásadnější fakt našeho života. Přemýšleli jste někdy nad tím, že jednoho dne (a nemůžete vědět kdy, může to být kdykoliv) veškerá vaše dosavadní realita a vzpomínky na ni nadobro zmizí? Že vše, co teď každý den považujete za důležité, všechny rozmanité vjemy, které prožíváte a jakékoliv vzpomínky na ně, se ztratí v nekonečné nicotě?

 Co je v tomto kontextu váš život? A vlastně celý vesmír, který jednou pohltí černá díra? Skoro by se dalo říct, že už jsme vlastně mrtví a vše je předem odsouzeno k zániku. Starosti každodenního života mají moc nás snadno pohltit, bereme je vážně, jakoby znamenali všechno, ale možná že neznamenají nic.

 Můžete věřit v posmrtný život, ale to je docela risk. Jistotu posmrtného života nemáte.

 Když se zmiňuji o spiritualitě, hodně lidí si představí víru v nějaké nadpřirozeno, iracionálno, utěšování svých problému ve víru v nějakého boha, který mi pomůže k životnímu štěstí či spasení, když v něj budu dostatečně věřit. Pro mě je ale spiritualita především následující: otevřená mysl, cesta ultimátní svobody a prožívání a přemýšlení nad věcmi (i těmi nejkaždodennějšími) v tom nejširším možném kontextu. V tomto smyslu je pro mě téměř identická s filozofií. Nechci se pouštět do přesného vymezování rozdílu, sám v tom nemám úplně jasno a možná to ani není důležité, nicméně moje zběžná myšlenka je, že filosofie je spíš o přemýšlení a spiritualita spíš o prožívání.

  Líčil jsem zde fakt konečnosti naší hmotné podstaty a celkově známého vesmíru. Spiritualita by tedy měla být nějaké spojení s podstatou, která je nehmotná a nesmrtelná, řekněme tomu "vyšší já". 

 Zkuste si vybavit své největší špatnosti a zlozvyky, které víte, že byste neměli dělat a snižují kvalitu vašeho života anebo naopak věci, které víte, že byste dělat měli, ale nečiníte tak. Mnohokrát denně každý čelíme volbám, které determinují, zda se posuneme k našemu lepší já anebo se necháme stahovat hlouběji do spárů špatných zvyků a špatného životního stylu. Co mají tyto činnosti (či nečinnosti) společného?

 K vysvětlení stručně zabrousím do teorií a poznatků evoluční psychologie. Evoluční psychologie staví na předpokladu, že naše mozky jsou výsledkem evolučního vývoje a jeho mechanismy jsou tak výsledkem dlouhých bojů o přežití. V posledních tisíciletích se však prostředí člověka radikálně proměnilo a naše mozky se tomu nestačily přizpůsobit. Z toho pak pramení velká spousta problémů, zvláště pro člověka v nejvyspělejších zemích.

 Například se ukazuje, že hlavní podstata našich zvyků a závislostí tkví v dopaminovém systému. Předpokládá se, že dopamin se uvolňuje vždy při takové činnosti, která dříve zvyšovala pravděpodobnost přežití. Mozek si pak "zapíše", že toto chování je tedy dobré a způsobuje, že tu věc začnete dělat automaticky a když se jí rozhodnete neudělat, dostaví se pocit nedostatku, tzv. bažení.

 Jeden z problémů lidí prvního světa je například obezita. Dříve bylo vysokokalorické jídlo poměrně vzácné a znamenalo, že následující týdny nezemřete hlady. Dnes máme jídla s vysokým obsahem cukru plné regály a místo, aby nám pomáhalo, spíše nás zabíjí. Mezi další takové škodlivé "dopaminové činnosti" patří například úspěchy v počítačové hře, drogy, porno, gambling, lajky na sociálních sítích…

 Další kategorie jsou věci, které neděláme. Zákon nejmenšího úsilí se vztahuje na každou biologickou bytost - není-li činnost nějak spjatá se zvýšením pravděpodobnosti přežití, musíme se přemáhat, abychom ji vykonali. Jelikož v dnešním má většina z nás vše, co k přežití potřebujeme, zapracovat na sobě může být velmi těžké.

 Tento problém jde ovšem ještě mnohem hlouběji. Pro člověka bylo v dětském věku kritické, aby se naučil nárokům svého specifického prostředí a aby si je co nejrychleji intuitivně osvojil. Proto jsou výchova a vzdělání tak důležité pro budoucí vývoj člověka. Všechno, co nás v dětství učili, co jste odpozorovali a zažili, je ve vás hluboce uloženo a řídí celý váš život a pohled na něj. Máme určité modely a představy o realitě a životě, které nechceme pustit a jde-li něco proti nim, je to pro nás emočně nepříjemné a přehlížíme je. To je hlavně podvědomé, a tak si to většinou příliš neuvědomujeme. Sílu těchto přesvědčení ovšem můžeme vidět například u náboženských fundamentalistů, kteří jsou schopni věřit totálním nesmyslům tak zarytě, že jsou pro ně ochotni zabíjet a zemřít a nevymluvíte jim je žádnými argumenty. Já se však domnívám, že velké množství iracionálních dogmat máme v sobě i my, i když na první pohled nevypadají tak nesmyslně, protože v nich žijeme a nikdo je nezpochybňuje. A kdo ano, označíme ho za blázna nebo hlupáka.

 Tyto principy mají dalekosáhlé důsledky pro život každého. Zde jsem zpřístupnil jen letmý náhled.

 Rozdíl mezi žitím a přežíváním už snad začíná být jasnější. Buď můžete být otrokem smrti anebo směřovat ke svému "nesmrtelnému" já, které se smrti nebojí a na instinkty přežití nedbá. Jde o otázku každodenních voleb. Dřív by mi dělalo problém jíst každý den k svačině semínka a kyselý kefír místo sušenky. Jakmile ale člověk začne cítit dlouhodobé benefity těchto voleb, je to snažší a snažší.
 

 Představa, že všechno hmotné stejně jednou zanikne a už jste vlastně v podstatě mrtví, může být v této cestě nápomocná.

 Je v tomto kontextu zajímavé se podívat například na nejnovější výzkumy s psychedelickými látkami (LSD, houby, DMT…), které ukazují, že mohou být velmi mocným nástrojem k léčbě mnohých psychologických problémů a závislostí. Uživatelé těchto látek (včetně  ateistů) při vyšším dávkování často popisují zážitky jako "setkání s bohem, smrt ega nebo vlastní smrt". Velmi zajímavé je to, že největší úspěch v léčbě závislostí se pozoruje u lidí, kteří tuto zkušenost při experimentu zažili. Takové poznatky jsou jedny z vynořujících se výzev pro paradigma dnešní vědy a celkově pragmatismu každodenního života.

 Snad se mi tedy trochu podařilo, abyste začali brát vážněji slova spiritualita a filozofie. Když jsem začal zjišťovat, jak se dají propojit nejvíce fascinující otázky světa a spirituální prožitky, které jsem si ještě donedávna myslel, že nejsou možné, s úspěchy v každodenním praktickém životě, řekl jsem si, že této oblasti chci zasvětit většinu svého volného času a zbytek života. Jelikož by filozofie měla být hledání pravd a tajemství o životě, měřítkem dobrého filozofa a jeho učení by měl být jeho vlastní život. V tomto smyslu je dobrá filozofie tou nejpraktičtější vědou, ač si většina lidí představí opak. Co pak má v životě větší smysl než toto?

 Do budoucna se především budu hlouběji věnovat tématům, které jsem nahlodal v tomto článku, ale také chci nahlodávat vaše přesvědčení, o kterých jsem zde psal prezentováním paradigmat z různých oblastí života.