Jak mít více disciplíny a vidět v životě větší smysl? 2. Díl - Kompas k přežití v proudu evoluce

 

„Máte moc nad svou myslí - ne nad vnějšími událostmi. Uvědomte si to a najdete sílu.“

Marcus Aurelius

Pokud chcete například začít cvičit a nedokážete tento zvyk držet konzistentně, cítíte, že vám v životě něco chybí, ale nejste si jisti co, nebo máte celkový problém s disciplínou, možná byste mohli v těchto článcích najít něco zajímavého, co převrátí vaší perspektivu.

Pokud například vaší jedinou motivací, proč cvičit, je mít hezčí tělo, není divu, že se vám to nedaří. Problém disciplíny má totiž mnohem širší a hlubší kontext, než by se mohlo zdát. I proto varuji před možná trochu větší složitostí, délkou a abstrakcí těchto článku, ale podle mě jen hlubší pochopení dokáže přivodit dlouhodobou změnu.

Co je to komfortní zóna z filozofického, neurovědního, biologického a evolučního hlediska? A proč, když se jako lidé považujeme za nejinteligentnější formu života na planetě, děláme tolik blbostí jako třeba náboženské, rasové a ideologické války, podřezáváme si větev likvidací přírody, volíme si za naše vládce vždy ty největší grázly a diletanty, libujeme se v sebedestruktivním chování, trpíme na nemoci, kterým se dá snadno předejít, cítíme se uvnitř prázdní a rozhází nás úplné maličkosti, přestože se máme oproti zbytku světa a historie světa materiálně tak moc dobře a nehrozí nám téměř žádná vnější nebezpečí? A proč neděláme věci, které víme, že by nám mohli o tolik zlepšit kvalitu našeho života?

Neandrtálec uprostřed New Yorku

Podle mě příliš málo lidí uvědomuje, jak se vlastně dostal k nadvládě nad živočišnou říší člověk a co to má za implikace pro náš celý život. Člověk nemá na rozdíl od ostatních živočichů žádné drápy, krunýře, ostré zuby a přesto dokázal být nejdominantnějším druhem v jakémkoliv prostředí.

Tou největší zbraní je myšlení. Když se řekne myšlení, můžeme si uvědomit, že myšlení probíhá ve formě slov, která probíhají naší hlavou, což je jazyk. A jazyk slouží jako jedna z největších zbraní člověka - umožňuje sdílet zkušenosti z daného prostředí a doby, které zde dané tlupě umožňovala dlouhou dobu přežívat - tento fenomén můžeme označit jako kulturu.

Mozek dítěte je proto jako plastelína - je připraven nechat se vytvarovat přesně do té podoby, aby odpovídal požadavkům k přežití v daném prostředí. Aby to opravdu fungovalo, musí tato sada pravidel a kulturních vzorců "srůst" s jeho emocemi, instinkty a identitou.

A nezávisí na tom jen přežití v rámci přírody, ale i v rámci naší vlastní tlupy. V mozku existují sítě, které monitorují, v jakém jsme sociálním postavení. A i na tom závisí naše přežití, protože chováme-li se tak, jak nám nepřísluší, můžeme být náčelníkem tlupy zabiti nebo vyhoštění - což taky znamená smrt.

Dále má tento problém i vyšší přesah - potřebujeme mít pocit, že víme, kdo jsme, že někam patříme - jinak můžeme propadnout do existenciálních depresí a budeme se cítit od celého světa izolováni. Pak jsme náchylnější chytit se lidí a myšlenek, které nám říkají kdo jsme a co máme dělat, jak se hojně stávalo třeba ve 20. století (po "smrti boha").

Nejde tedy tolik o to, kdo jsme, ale co si MYSLÍME že jsme. Pokud by to tak nebylo, je to podobné, jako bychom byli ptáci bez křídel nebo šelma bez drápů. Jako lidé na našem myšlení závisíme.

Problémem ovšem je, že naše prostředí se neustále mění stále rychlejším tempem. Stává se tedy často, že jsme naším myšlením něčím jako neandrtálec uprostřed New Yorku.

Jméno našeho nového boha je Komfort

V minulém díle jsem popisoval dva protikladné způsoby myšlení a jak je oba propojit a využít k plnění našich každodenních cílů.

Ten první způsob myšlení převážně náboženského, ve kterém žila velká část moderní civilizace v období před tzv. průmyslovou revolucí. V době, kdy jsme ještě neměli tak vyvinuté technologie k tomu, abychom plně uspokojili naše základní potřeby na tomto světě, se lidé upínali k té myšlence, že existuje nějaká vyšší sféra bytí, která nás čeká po smrti.

Když ale člověk zjistil, že může pomocí přísně vědeckého myšlení vytvořit "nebe" i tady na zemi, myšlenku boha opustil. Naším "bohem" se stal komfort.

Co je vlastně komfort? Pocit komfortu máme z uspokojování nějaké potřeby nutnou pro naše přežití - dobré jídlo, dobré společenské postavení, teplo, válení se v posteli (úspora energie). Náboženské myšlení je tedy nepřítelem tohoto paradigmatu, protože je proti vědeckosti, tedy z jeho pohledu ohrožuje naše přežití.

Tento způsob myšlení se ale na mnoha úrovních také jeví jako problematický, jak jsem podrobněji popisoval v předchozím díle. Podle mě jedny z největších problémů této doby je, že lidé cítí, že nemají pro co žít, chybí jim vyšší vize a naše způsoby uspokojování potřeb nejsou dlouhodobě udržitelné. Jak z hlediska dopadů na naše zdraví, tak na utrpení jiných tvorů a lidí a na celý ekosystém, tedy zdroj všeho tohoto komfortu a bohatství.

Komfort a akumulace bohatství podle studií přináší štěstí jen do určité míry. Znáte to, když se například těšíte na to, že si koupíte nový mobil, ale za dva týdny se okouká, nebo čekáte až se stane něco, co změní váš život, a teprve pak už "fakt začnete žít", ale roky plynou a vše je pořád stejné? Je to iluze, o které věděly už staré civilizace a náboženství, hlavně buddhismus.

A sebevražednost, deprese a četnost dalších duševních nemocí na "bohatém západě" neustále roste, přestože většina z nás jako jednotlivci z máme v absolutní míře větší bohatství, než měl monarcha ve středověku.

Covid jako šance k vysvobození

Důležitost toho, umět zakotvit své štěstí i v jiné sféře než v té vnější či materiální, nám mohla trochu ukázat tato doba.

Dosud jsme žili v něčem, co bychom mohli nazvat "kolektivní hypnóza". V hinduismu tomu říkají "májá" a v buddhismu tento fenomén ilustruje příběh Gautamy Siddharty před tím, než se stal Buddhou. Gautama celý život obýval jen zdi svého luxusního paláce a zahrad. Jednoho dne ale zjistil, že existuje i život "za zdmi", kde existuje utrpení, bída a chudoba. Toto zjištění ho uvrhlo do oné "existenciální krize" a donutilo ho to přejít na jiný způsob života.

Tento příběh je podle mě dobrou alegorií k našemu zajetí v kulturních vzorcích, které v sobě máme naprogramované a je těžké se z nich vymanit. Tato struktura je nadimenzovaná tak, abychom v ní zůstali, protože tento způsob myšlení je ten, který nás dosud držel naživu a měnit to je příliš nebezpečné a mohlo by to znamenat smrt.

Podobné je to s našimi individuálními zážitky v dětství - dají-li nám například v dětství spolužáci najevo, že jsem na nejnižším stupni hiearchie, bude se to nějakým způsobem projevovat i v dospělosti.

Podobně jako na fyziologické úrovni, na které si tělo tzv. homeostázou udržuje například určitou teplotu nebo srdeční tep, i naše myšlení, identita a společnost má svou homeostázu, která nás drží ve svých spárech. Většinou to bývá ve formě různých sebeklamů, tzv. biases, která zná moderní psychologie velkou spoustu a každý jim podléháme, jako například to, že si vyhledáváme a všímáme si jen těch informací, které podporují náš světonázor (tzv. comfimation bias).

Někdy se ale stane, že pokud nezměníme tuto strukturu vlastním úsilím, přijde něco z vnějšího světa, co ji naruší. U Gautamy to byl šok z návštěvy světa mimo zdi jeho paláce, celospolečensky to teď byla například covidová pandemie. Zčistajasna nám ze života vypadla spousta samozřejmých aktivit a vnějších potěšení, mnohým zdroj jejich materiálního zajištění a jiné popadla úzkost z toho, že něco tak samozřejmého jako zdravotní péče při akutním zdravotním problému mohla být omezena.

Zapomněli jsme, že naše štěstí závisí i na našem vnitřním světě, a tak nás zaskočila tak relativně malá hrozba z vnějšího světa ze všech těch mnohem větších nebezpečí, které se v historii světa a v jiných zemích neustále děly, dějí a je jen otázkou času, kdy se ještě dít budou.

Pro mě je jedno z těch zakotvení ve "vnitřním světě" tedy právě onen koncept, který jsem popisoval v předchozím díle. Soustředím se na to, co vím, že je pro mě dobré na všech úrovních. Tam venku se může podělat co chce a já to neovlivním, ale vždy se mohu vrátit k tomu, abych na sobě pracoval a dělal každý den ta správná rozhodnutí.

Jak být součástí další evoluce?

Ještě jednou se vrátím k evoluci, tentokrát však ještě do mnohem starších dob.

Podle evolučních biologů první formy života na této planetě přežívaly díky kvašení cukrů. Když cukry začali docházet, přicházel nový evoluční tlak a některé formy života vyvinuly nový způsob obživy - fotosyntéza.

Zajímavé je, že vedlejším produktem fotosyntézy je kyslík, který v té době byl produktem odpadním a začal ohrožovat celý život na Zemi. Nový druh života. první živočich. zvolil novou strategii - začal využívat to, co bylo hrozbou jako svůj způsob obživy. A tím se začala formovat úplně nová forma existence, díky které dnes existuje tak pestrá diverzita živočichů včetně člověka.

Proto mě napadla analogie k modernímu způsobu života, který je závislý na komfortu. Pojďme udělat přesný opak a pokračujme v evoluci člověka - začněme si libovat v diskomfortu. Zvedejme těžké činky, otužujme se, změňme naše způsoby stravování, seznamujme se cizími lidmi, myšlenkami a kulturami, meditujme, filozofujme a zpochybňujme naši identitu a způsob našeho života.

Nedávno jsem četl takovou moudrost moderního zenu - místo toho, abychom si při meditaci představovali, jak vdechujeme to dobré a ze sebe vydechujeme to špatné, co kdybychom udělali přesný opak? Nasajme ze světa to špatné a vypusťme to ven jako to dobré.

Pojďme si to ještě jednou představit obrazově v kontextu obou zmíněných paradigmat.

Středověké myšlení v době temna - jsme obklopeni dočasnou temnotou, ale tam nahoře je nekonečné světlo.

Moderní myšlení - temnota je všude, vše je mrtvá hmota a nic nemá vyšší smysl, ale člověk má nástroj - intelekt, pomocí kterého si to světlo může vytvořit. Ale vzhledem k tomu, že nic vyššího, než je on sám a posmrtný život neexistuje, je v tomto člověk osamocen a jediné, o co stojí za to usilovat, jsou potěšení pramenící z instinktů přežití.

To znamená například to, že si vyrobíme Snickersku, která je speciálně technologicky zpracovaná tak, aby co nejvíce působila na receptory potěšení.

Toto světlo však nemá spojení dokonce ani s naším budoucím já, které bude díky pojídání Snickersek oslabené, a ani s šetrností vůči přírodě a jiným tvorům, protože arašídy byly vypěstované na půdě, která bude brzy mrtvá a plná pesticidů a mléko bylo vydojeno z krav, které nebyly vůbec zdravé a žily jako v koncentračním táboře.

Co by tedy mohlo být dalším evolučním skokem? Mně se zdá, že by to mohlo mít základ v zaměření na vlastní zdraví a na přírodu. Pokud se o zdraví začnete více do hloubky zajímat, zjistíte, že spojení s přírodou a zdraví jdou ruku v ruce - zdravé rostlinné je jídlo vypěstované z čisté půdy obdělávané udržitelným způsobem, živočišné produkty ze šťastných zvířat, voda a vzduch z čistého prostředí a nejvíce ozdravující je pro nás pobyt v nedotčené přírodě.

Zdravé zvyky většinou dříve či později nahradí ono "okamžité povrchní potěšení", na kterém je současná společnost tak závislá, ale uspokojuje je sebedestruktivní formou. Vědecké myšlení a jeho poznatky zase můžeme využívat k tomu, abychom co nejvíce naplnili dlouhodobý potenciál člověka.

Zdraví je zároveň brána k čisté mysli, která je podle mě klíčová k přímému propojení s oním, čemu bychom mohli říkat "vyšší sféra", což se zatím může zdát jako něco nejasného a ezoterického, ale rozepíšu se o tom v dalších dílech a pokusím se přesvědčit i ty největší skeptiky a racionalisty.

V tomto třetím paradigmatu si tedy ono světlo představuji, jak proniká mnou, přidávám k němu své vlastní a zároveň je ve spojení se vším ostatním, kterým proniká také.